You, My (were)wolf - Kapitola V. Trpký sníh

19. listopadu 2010 v 21:43 | Team.TWILIGHT-TVD.Fans Chii |  You, my (were)wolf - Chii
MWW
" Sam."

" Ne."
" Sam."
" Ne."
" Sam! Vzbuď se!" Zprudka jsem se posadila. Byl to jen sen… Jen sen. Pohlédla jsem z okna. Stále tam sněžilo. Ulice byly celé bílé a připomínaly, že se blíží Vánoce, svými nazdobenými stromy, střechami a dveřmi ověšenými věnci. Nebyla jsem ve škole od té doby, co jsem odešla z nemocnice. Tak nějak… Nebyla jsem připravená na to Alexe vidět.
" Sam, přišli za tebou pánové z policie." Z policie? Co by po mě chtěla policie?
" Mohla byste nás nechat se Samanthou o samotě, prosím?" Zeptal se jeden z nich. Vypadalo to, že mamce se to moc nelíbí, ale kývla a odešla ze dveří. Tázavě jsem se na ty dva podívala.
" Slečno, znala jste Mandy Hallovou?" Kývla jsem. Co ten minulý čas?
" S lítostí vám musíme oznámit, že byla před týdnem nalezena mrtvá nedaleko odsud." To nemůže být pravda. Jak..Jak to? Do očí mi vyhrkly slzy. Mandy nemohla být mrtvá. Byla to Mandy. Ta veselá, bezstarostná Mandy.
" Jak, se to stalo?" Zeptala jsem se a otírala jsem si slzy z obličeje.
" To bohužel nevíme. Měla Mandy nějaké problémy?"
" Ne. Mandy byla neuvěřitelně optimistický člověk. A myslím, že kdyby měla nějaké problémy, řekla by mi to." Když ti dva odešli, mamka mi donesla čaj.
" Moc mě to mrzí, Sam." Řekla a objala mě.
" Mě taky, mami." Uvědomila jsem si, že jen tak tady sedět, a pokoušet se zapomenout na něco co se stalo, na někoho … Znovu jsem se rozbrečela. Měla bych se vzchopit. Měla bych zajít za Alexem a omluvit se mu. Vtom někdo zazvonil. Mamka se zvedla a šla otevřít. Povzdychla jsem si a opět jsem se zadívala z okna, kde už se pomalu ale jistě smrákalo. Tenhle výhled jsem měla ráda. Ráno jsem se probudila a hned jsem mohla vyhlédnout z okna, nebo si večer sednout do jeho výklenku, třeba s knížkou.
" Ehm..Sam? Máš tu návštěvu." Otevřely se dveře a v nich stál Alex.
" A-Alexi." Snažila jsem se na něj nedívat. Ještě jsem nebyla připravená na to se s ním vidět. Mamka odešla a zavřela za sebou dveře. Nastalo trapné ticho. Alex se opřel o dveře a díval se na mě. Byl bledý. A tvářil se nezvykle… zmučeně. Chtěla jsem ho jít obejmout, zeptat se ho co se děje.. Moje tělo mi to nedovolilo. Nechtělo se pohnout.
" Už je ti líp?" Zeptal se najednou. Rozpačitě jsem kývla. Pousmál se. Tohle jsem nemohla vydržet. Co na tom, že je … Knedlík v krku. Zakroutila jsem hlavou. Je vlkodlak. A co? Nemělo by mi to vadit. Nevadí mi to. Dokážu s tím žít. Vždycky jsem věřila v nějaké to nadpřirozeno, ale nikdy jsem si nemyslela, že by existovalo něco jako upíři nebo vlkodlaci. Pomalu jsem vstala a došla jsem k Alexovi. Chvíli jsem se dívala na jeho pobledlý obličej. Pak jsem se mu vrhla kolem krku.
" Omlouvám se. Strašně mě to mrzí." Moc dobře jsem věděla, že mi nemůže odpustit to, jak jsem se k němu chovala, když mi řekl, že je vlkodlak. Bylo to ode mě hnusné.. Proto jsem byla překvapená, když se jeho paže ovinuly kolem mých boků.
" Chyběla jsi mi. Víš, jak pro mě bylo těžké, držet se od tebe dál?"
" Promiň. Já jen… Potřebovala jsem čas, to všechno vstřebat. Je to.. Je to pro mě jenom trochu.. Nezvyk?" Zasmála jsem se. Odtáhla jsem se od něj a sedla jsem si na postel. Pak mě něco napadlo.
" Jak jsi to myslel s tím.. Že je pro tebe těžké držet se ode mě dál?" Zeptala jsem se. Trochu se pousmál a sednul si vedle mě.
" Je to taková vlčí záležitost…" Opatrně se na mě podíval, a když viděl, že nic nenamítám, pokračoval. " … Je to… Hm.. Jak to jen popsat?" Lehnul si a zahleděl se na strop. Zaujatě jsem ho pozorovala.
" Říká se tomu otisknutí. Víš, nedokážu ti to moc dobře popsat. Je to jako… Pamatuješ, když jsme se poprvé potkali?" Přikývla jsem. " Měl jsi tenkrát takový nepopsatelný výraz." Svraštila jsem čelo, když jsem si to pokoušela vysvětlit. Zasmál se. " Tenkrát jsem ještě nevěděl co to je. Utekl jsem, protože jsem se těch pocitů docela lekl. Takže je to něco jako… Láska navěky? Už nikdy se nebudu moct zamilovat do nikoho jiného než do tebe." Překvapeně jsem zamrkala. Páni. Je mi sedmnáct a už mám vztah dokonce svého života? Celkem zvláštní.
" Páni." Zasmála jsem se. Teď vypadal překvapený on.
" Tobě to nevadí?"
" Hmm… Ani ne. Nebudeš mě podvádět." Znovu jsem se zasmála a plácla jsem sebou vedle něj.
" Alexi.. Co ten Chris?" Jen při vzpomínce na ten den mi přejel mráz po zádech. Alex se převalil ke mně a dotknul se ranek na mém krku. Zamračil se.
" Kdybych přišel dřív…" Vypadal naštvaný. Zakroutila jsem hlavou.
" Není to tvoje vina. Neměla jsem jít hledat Mandy… Mandy.." Už zase se mi chtělo brečet a Alex vypadal, že ví, o co kráčí.
" Pokud jde o Mandy…"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 MaCi MaCi | Web | 20. listopadu 2010 v 13:11 | Reagovat

...pěkný :)

2 twilight-saga-meyer twilight-saga-meyer | Web | 21. listopadu 2010 v 12:53 | Reagovat

krása:) povedené

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

FANCLUB