Umírat znamená Milovat - 3.kapitola - 2.část |Nájemník|

29. června 2010 v 18:00 | Team.TWILIGHT-TVD.Fans - .KaTie. |  Odi et Amo - .KaTie.
umírat..

Maminka šla dolů otevřít.

,,Dobrý den pane Clarku, račte vstoupit." Zvala ho dovnitř. Neměla jsem chuť ho nějak vítat s úsměv, ještě jsem měla hrůzu z těch snů a z toho co se stalo včera. ,,Dobrý den, děkuji." Měl velice hluboký hlas. Už jsem nemohla usnout, slyšela jsem jak kráčí po schodech nahoru a matka ho naviguje: ,,Tudy prosím. A zde je váš pokoj, kdybyste cokoli potřeboval, stačí mi říct!" ,,Moc děkuju za nějakou tu střechu nad hlavou. Nebudu se tu moc dlouho zdržovat!" Pak jsem už jen slyšela, jak si položil kufry na zem a maminku jak si chrastí penězi v ruce při odchodu z jeho pokoje. Nevěděla jsme co dělat, tak jsem šla ven. Venku nikdo nebyl, jen sem tam projel kočár .. sem tam jsem uslyšela brečící dítě .. Procházela jsem, přeskakovala kaluže a užívala si zatažené oblohy, ze které neprší. Jak jsem přeskočila další kaluž, ozvalo se .. ,,Ehm .. Promiňte." Ten hlas přece já znám .. ale nemohlo se mi vybavit odkud .. Neváhala jsem a otočila se. Byl to ten muž ze včerejša. Ten nádherný tmavovlasý okouzlující muž, který bránil Noru před Charlesem. Vyhodnotil situaci tak, že ho znám a že se ho nebojím. ,,Můžete jít prosím se mnou? Je tady trochu víc světla." ,,Proč bych měla jít s někým cizím? Vždyť je zataženo, podle mě je tady tmy až dost!" Dělala jsem, že se o něho vůbec nezajímám a chtěla pokračovat v cestě, ale on mě chytl za ruku, pousmál se na mě. Z ulice jsme byli v malé úzké uličce, kde se každý bál jít, prý tam "straší". Vůbec jsem nechápala jak jsme se tak rychle přemístili?? Nic jsem nepostřehla ani to, že by mě omráčil a nějak přenesl, prostě jsem měla úplný okno. Rozhlížela jsem se na všechny strany, jak se z tama dostat ven, jak sundat jeho chladné ruce z mých ramem. Třásla jsem sebou a křičela. ,,Můžete být aspoň chvíli potichu? Nic vám neudělám, jen chci aby si poslouchala!" Křičela jsem dál, to já ho neposlouchala. Přestala jsem křičet .. ucítila jsem chlad na mých ústech. Zakrila mi je jeho ruka. ,,Prosím, bude to vteřina." Věděla jsem, že nemůžu uniknout. Nikdo na ulicích nebyl. Kývla jsem. Ruku dal podél těla, ale pořád mě držel tou druhou, pro jistotu. ,,Tak co mi tedy chcete říct?" Když jsem byla v klidu zadívala jsem se přímo do jeho očí. Modré jako nebe, když je slunce bez mraků. Modré jako čisté moře. Zadívala jsem se do nich natolik, že jsem se div v nich neutopila. Všiml si mého poblouznění a zavřel oči: ,,To mám na vás mluvit se zavřenýma očima, abyste mě poslouchala?" Řekl s usměvem. Já se taky usmála a zahleděla jsem se do země. ,, Tak můžu pokračovat, chci vám jen říct, že vaše kamarádka Nora je v pořádku a že budu držet Charlese daleko od ní! Nebude ji dále otravovat." Přikývla jsem: ,,Ale ještě mám takovou otázku .. Co to mělo všechno znamenat a proč se Charles tak choval, vy jste .. jiný." ,,Vše vám to vysvětlí Nora. Charles je trochu .. no řekněme .. nově zrozený a ještě se má hodně učit. Už budu muset jít, vidím to na vyjasnění." Nestačila jsem ho pozdravit a už byl pryč. Po cestě domů slunce vážně vylezlo. Už jsem se natahovala na kliku u vchodních dveří, ale ty se rozlítly a srazily mě k zemi. ,,Moc se omlouvám!"

By .KaTie.

Chtěla bych slyšet váš názor na povídku! :)  
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

FANCLUB