Milovat znamená Umírat - 2.kapitola: Prokletí

7. června 2010 v 18:43 | Team.TWILIGHT-TVD.Fans |  Milovat znamená Umírat - Sil_W_inka
milovat..
Další pokračování mé povídky (sil_W_inka), pokud si ji chcete přečíst, ale nestihli jste první díl, nebo si ho už nepamatujete (což bych se vám vůbec nedivila, protože já jsem si ho taky musela po té době přečíst, abych vůbec věděla, o čem píšu xD), tak si ji můžete přečíst *TADY*......jinak vás už nebudu napínat...:))........hezké čtení a doufám, že se vám bude líbit :))
(pro povídku rozklikni celý článek)


*2. Kapitola- PROKLETÍ*

Mně ale nic směšného nepřišlo......"Už ti to konečně došlo?!" zeptala se trochu ironicky. Uvnitř mé hlavy se točila spousta otázek, na které jsem neznal odpověď. Proč já? Je to vůbec možné? Je to snad jen zlý sen?......Jestli ano, tak se chci okamžitě probudit!!....."Co to je?!! My letíme?!" zeptal jsem se zmateně. "Ne, my běžíme."s klidem odpověděla Mandy. Bylo to krásné. Dokonce bych si to i užíval, kdyby moje chápání nebylo oslabeno velkým...ne....OBROVSKÝM strachem a množstvím těch nesnesitelných otázek. "Neboj se tak, užívej si!" řekla a po tváři se jí roztáhl široký úsměv. Mám dojem, že jsem uviděl i odlesk špičáků. "To nejsou špičáky tupče! Až mi budou čouhat špičáky, tak to poznáš!" řekla naštvaně. "Jedna, dva, tři, čtyři, pět...klídek Mandy, klídek...." začala si mumlat pro sebe. Po zbytek cesty jsem se pokoušel na nic nemyslet.
Běželi jsme postraními uličkami asi 2 minuty. "Vím, co si myslíš. Myslíš si- Upírka a je tak pomalá!- jenže jsem se chtěla trochu proběhnout, a tak sem to vzala dvakrát kolem města. Kdybych ctěla, tak jsem v mém domě než bys řekl Popetepetl...to není to správné slovo....Po-po-ka-tekl...SAKRA! Jak jen se to......To je jedno! Prostě by jsme tam byli hned!" řekla, opět mírně naštvaně. Sotva to dořekla, ocitli jsme se v opuštěné aleji. "Nikdo sem nechodí. Je to takové zapomenuté místo v Londýě." odpověděla Mandy na moji nevyřknutou otázku. Jen jsem přikývl.
Došli jsme ke starému, opuštěnému domu. Vypadal velice staře. Vešli jsme dovnitř a Mandy mě konečně sundala ze zad. Stál jsem uprostřed obývacího pokoje. Byl zařízený v tom zváštním starobylém stylu.  Mandy pokynula hlavou směrem ke schodišti. Vešel jsem nahoru. Předemnou se rozprostřela dlouhá chodba. Vešli jsme do poslední místnosti. Stála tam velká postel, jinak nic dalšího už tam nebylo. "Promiň, nečekala jsem, že bych někdy mohla ubytovat člověka, vlastně ex-člověka...nebo budoucího upíra. Říkej si tomu jak chceš. Prostě tohle bude tvůj pokoj." řekla a mile se usmála. Nechápavě jsem se na Mandy podíval. "Ale já tady nebudu bydlet. Nehodlám tady  zůstat!" a rozběhl jsem se ke schodům. V tu chvíli už přede mnou stála Mandy. "Nikam nejdeš!" hrozivě na mně zařvala. Já tě prostě proměním! Zabít tě nechci a pustit tě nemůžu, víš toho už příliš mnoho." odsekla a najednou už jsem ležel na posteli. "Udělěj si pohodlí....jsi připravený?" zeptala se mně. ,Připravený na co?, pronesl jsem v hlavě otázku. Mandy se jen usmála a pomalu se začala naklánět k mojemu krku. Najednou mi to došlo. Začala mně proměňovat. Snažil jsem se od ní odtáhnout ze všech sil, ale ani to s ní nehlo. Najednou se zastavila a zašeptala mi do ucha: "Poddej se tomu...." Naposledy jsem se zhluboka nadechl. Přitiskla rty k mému krku a...... Snažil jsem se vykřiknout, ale ta bolest otupila všechny mé smysly, byl jsem schopen vnímat jen ji. Celé moje tělo se nekontrolovatelně svíjelo v rytmu té bolesti. Z krku mi tekla krev, z toho půlměsíce, z epicentra téhle nesnesitelné bolesti.
Nastoupilá nová, horši bolest. Byl to oheň, který se pomau rozléval po celém těle. Vlezl mi do každého nejmnešího nervu v tělě. A příčinou toho všeho byl ten zatracený malý půlměsíček. Najednou jsem se nmohl ani pohnout. Necítil jsem nic a zároveň všechno. Necíti jsem teplo přikrývky, na které jsem ležel, necítil jsem výraz v mé tváři, necítil jsem svaly, ani kosti. Ale jedno jsem cítil velmi dobře. Cítil jsem tu bolest. V hlavě mi vzplanula ta znět otázek bez odpovědi.
Byl jsem překvapený, že na to dokážu vůbec pomyslet, ale otázky se tu zdrželi jen chvíli, protože další vlna bolesti zavalila poslední kousíčky naděje v mém podvědomí. Přestal jsem vnímat všechno kolem. Před očima jsem měl jenom tmu. Oslepl jsem snad, nebo je to tou bolestí?..................
Nejsem si jistý, kolik dní, hodin, nebo minut od té doby uběhlo, ale bolest pomalu začala ustupovat. Stahovala se, ale ne do svého epicentra, nýbrž do mého, ještě stále tlukoucího srdce. Cítil jsem, že se blíží konec, sice jsem chtěl, ať ta bolest konečně přestane, ale nechtěl jsem být monstrum……Moje srdce začalo klopýtat
a pomalu mrzlo. Než ztichlo na věky, naposledy velmi silně udřelo. Myslel jsem, že mi vyskočí z hrudi……
A je to tady. Moje srdce přestalo být a já jsem otevřel oči do nového, neznámého
světa.....

       KONEC 2. kapitoly: PROKLETÍ
sil_W_inka
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 X miss X miss | Web | 7. června 2010 v 19:29 | Reagovat

ty vaše povídky jsou dokonaléé,doufám že budete mít pokračování:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

FANCLUB