Last night, Good night III.

7. června 2010 v 14:17 | Team.TWILIGHT-TVD.Fans Chii |  Last night, Good night - Chii
Last night, good night

" Tak bacha, abys náhodou nepřišel k úrazu." Řekla jsem chladně. Vytřeštil na mě oči. 
" Alzare, neříkal jsem ti že s upíry královského rodu se nic nezačíná? Zvláště ne s dědičkou." Promluvil konečně ten vepředu. ..

" Takže, co tu chcete?!" Zeptala jsem se a vrátila jsem se na své původní místo. Všechny jsem si je pořádně prohlédla. Bylo mi jasné, že i kdybych necítila ten upírský pach, poznala bych že jsou to upíři. Byli opravdu nádherní. Nejhezčí byl jejich vůdce. Měl černé vlasy, safírové oči a pleť barvy sněhu. 
" Jsem Alexandr, a nedávno jsme se sem přistěhovali ze Seattlu." Řekl
" Neznáte pravidla?" Řekla jsem už trochu mírněji. Alexandr přikývl.
" Tak proč jste na téhle škole? Lidé si všimnou, že je tu více.." Polkla jsem slovo " odlišných" a podívala jsem se na Alexandra. Alexandr se podíval na kluka co stál vedle něj. Byl o hodně vyšší než on, a hlavně svalnatější. Mohl mít tak 100 až 150 let. Vlastně všichni vypadaly docela mladí. Mě už bylo 300. A stále vypadám na šesnáct. Bože, jak mi všichni musí závidět. Ušklíbla jsem se. Podívala jsem se na svůj iPhone, abych zjistila kolik je hodin. Sakra, už si tu s nima povídám deset minut. Zmeškám hodinu.
" Hele, sorry kluci, ale už musím jít. Najdu si vás, to mi věřte. Takže, být vámi si vymyslím dobrou výmluvu, proč slídíte na mojí škole." Řekla jsem a vypařila jsem se do třídy. 
Škola uběhla tak rychle, jako začala. Naštěstí se venku zatáhlo, a já nemusela řešit problémy se sluncem.
" Viděla si ty nový..?"
" Jo, ty jo, jak se jmenuje ten hezoun? Alexander?"
" Jo, ten je boží!"
" Hele, hele támhle sedí!"
" Jo, na mojem Ferrari." Utrousila jsem, když se ty ehm.. holky konečně pohly z místa a já se dostala k autu.
" Alexandře, byl bys tak laskav a slezl z MÉHO Ferrari, respektive z jeho kapoty?!" Řekla jsem naštvaně, když jsem si házela tašku na sedadlo spolujezdce. Nehnul ani brvou. Tohle mě rozčilovalo. Došla jsem k němu a výmluvně jsem se před něj postavila.
" Jestli neslezeš do desíti sekund, použiju násilí!" Vyhrožovala jsem mu.
" Deset, devět, osm, sedm.." 
" No vidíš, že to jde." Pak jsem se ohlídla na zbytek jeho party.
" A vy se tak blbě netlemte. Nebo to schytáte taky." Vyplázla jsem na ně jazyk, až se mi poodhalil pár mých bělostných špičáků.
" Dneska jdu na lov, jestli se mi někam připletete, tak za sebe neručím. Je vám to jasné?" Řekla jsem a nabručeně jsem si nasedla do auta. Tohle mi vážně chybělo, další příživníci. I když hezcí příživníci. Je pravda že Alexa.. Ne, na nic nemysli. Copak ses to neučila?! Když nevíš jaké má upír schopnosti, nemysli, pravidlo první. I když dost pochybuji, že by uměl číst myšlenky. To je vzácná schopnost. Mezitím se začalo vyjasňovat. Nesnáším léto. Pořád se mění počasí. Obrátila jsem se, abych mohla nasednout do auta. Zašmátrala jsem v kapse po klíčích. 
" Kam jsem je..?!" Podivila jsem se, když jsem klíče nemohla najít. Alexandr mi zaklepal na rameno.
" Tady." Podal mi je. Naštvaně jsem mu je sebrala a otevřela jsem dveře. 
" Neštvěte mě." Zavrčela jsem. Popuzeně jsem nastoupila do auta a vyjela jsem z parkoviště.
Slunce se schovalo za mrak a já konečně mohla vyrazit na lov. Prohledávala jsem město, až jsem došla na jeho úplný okraj. Byla tu obrovská louka a seděla tu partička teenagerů, asi v mém věku. Teda v tom, v kterém jsem se zasekla, samozřejmě. Ideální oběti. A cítila jsem, že někteří mají určitě B. Vítr vál od nich, mým směrem, takže to šlo všechno dobře cítit. Rozešla jsem se k nim. Dávala jsem si načas, utéct by nemohli ani kdyby chtěli. Ale osud tomu dal, a slunce znovu vyšlo. Teď ne! Rychle jsem hledala nějaké místo kde bych se mohla ukrýt, ale na louce nebyl žádný strom ani přístřešek. Kůže mě začala nebezpečně pálit. Takhle má skončit můj život? Nechat se spálit na prach sluncem?! Nikdy bych si nepomyslela, jak může být naše smrt rychlá. Podlomili se mi kolena a já jsem spadla do vysoké trávy. Podívala jsem se na svou kůži, která teď doslova hořela. Věnovala jsem pohled svým obětem, které si mě dosud nevšimly. Takhle umřít.. Takhle lehko umřít. Pomalu jsem zavírala oči. Slunce už ozářilo celý můj perleťový obličej. Netušila jsem, že poslední obraz co v životě uvidím bude právě pohled na zapadající slunce, které jsem tolik nenáviděla. Vlastně ten západ byl překrásný. Slunce zapadalo za obzor a červánky se pomalu měnily v tmu. No bude to trvat ještě pár hodin, než slunce zmizí úplně. Zavřela jsem oči, a pokoušela jsem se nevnímat bolest prostupující mým tělem. Tak tady asi končím..

Jen napovím, že toto opravdu není konec povídky, ale nevyvozujte si z toho že Raven neumře :(...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

FANCLUB